Během jediného týdne, kdy mi přátelé a přátelé přátel posílali na účet peníze pro uprchlíky, se nashromáždilo 130 tisíc korun. Bylo jasné, že s takhle úžasnou částkou už by šlo podniknout něco víc než „jen“ nákup toaletního papíru. Ale co? Na Facebooku padala spousta nápadů – a jde na nich skvěle ukázat, co všechno a proč v Srbsku nefunguje.
Mrkněte na vyúčtování nebo rovnou na transparentní účet, kde je ke každé odchozí platbě přiložená oskenovaná účtenka. Prohlédnout si můžete i jejich kompletní seznam.
Peníze jsem utratila podle slibu dárcům:
- nafta a dálniční známky
- hygienické potřeby (vložky, šampony, žiletky, krémy, kapesníčky, …) pro 1 100 lidí
- úklidové prostředky (pytle na odpadky, houbičky na nádobí, kbelík, …)
- ponožky
- plus jako bonus dvě dřevěné houpačky pro děti v místním krámku
Těch věcí byly hromady! Ale bylo jasné, že přes všechnu snahu a dvě auta nacpaná nákupy po střechu nám zbývají na útratu desítky tisíc. Co s nimi?
Další pračky do prádelny: Jsou dárci, kteří by do Šidu poslali klidně třicet nových praček. Ale není je kam umístit, prostě v Adaševci ani Principovači není žádná místnost, z níž by šlo udělat prádelnu. Jasně, mohla by se postavit bouda, do níž by se zavedla voda a elektřina a vypralo by se tak více praček nebo by bylo dost času na kvalitnější praní.
Vidíte tam taky toho Samose?
Napřed by na straně Komisariátu musela být ochota nám něco takového dovolit. Což nebyla. Tečka. A kdyby byla, musela by to celé zařídit Radka, koordinátorka z PLNU, dobrovolníci by to během své týdenní směny nezvládli. Radka má ale práce nad hlavu a to včetně víkendů, kdy se typicky dobrovolníci střídají. A kdo by se o další prádelnu staral? Komisariát sotva, nemají na to lidi. Na to, že bude na místě vždycky dost dobrovolníků, se nejde spolehnout. Nechat to na obyvatelích tábora různých jazyků, zemí původu i náboženství, mezi nimiž nepanuje žádná hierarchie – tak určitě.
Oprava rozbitých praček: Pračky spravuje Komisariát, v prádelně dokonce byly dvě nové, ale nezapojené. Měly se měnit za ty rozbité, ale prý se čekalo, než budou skutečně rozbité dvě pračky, ne jen jedna. Důvod jsme neznali a je možné, že žádný logický nebyl. Komisariát prý má nějakého opraváře, my ho ale neviděli.
Nákup jsme nacpaly do dvou aut i do rakve na střeše
Sušáky na prádlo: Jasně, takové ty bytelné věci, co stávají před paneláky, to by byla pecka a znamenalo by to pro lidi velké zpříjemnění. Ale Komisariát nám to nedovolil, protože proto. Koupily jsme aspoň pár šňůr, které si lidi pověsili do stanu a používali je na prádlo místo šňůry od elektřiny.
Zapojit do práce uprchlíky: Nedává smysl nakoupit hromadu materiálu a nářadí a vysypat je na zem před lidi. Někdo by musel mít promyšlené, co se má vyrobit, někdo by musel koordinovat práci a třeba také hlídat a udržovat nářadí. Už jsme zase u Samose a stejných potíží jako s prádelnou. Je to samozřejmě škoda, muži za námi chodili a ptali se, s čím by šlo pomoct a co by mohli dělat.
Celé je to postavené na Hlavu XXII.
Aby směli čeští dobrovolníci distribuovat pomoc, na oplátku musí hlídkovat ve stanech v nočních službách. S lidmi z Komisariátu domluva často vázne. Jeden týden funguje směna úředníků, s níž všechno klape. Další týden nastoupí směna, jejíž šéfka rozkopala uprchlíkům předtím odsouhlasená ohniště. Ta samá paní nechala několik měsíců ve stanech nonstop rozsvíceno (už je naštěstí pryč).
I mezi zaměstnanci Komisariátu jsou samozřejmě super lidé. Jsou ale přetížení a sotva zaplacení, třeba v lednu zřejmě nedostali zaplaceno vůbec. Na každou pitomost, kdyby náhodou chtěli být angažovaní, potřebují papír se štemplem. Srbsko zatím neumí čerpat finanční pomoc ze zahraničí a Komisariát tak nemá prostředky vlastně na nic.
Co tedy se 70 tisíci
Dobrovolníci do Srbska jezdí pod záštitou Pomáháme lidem na útěku (PLNU). Jsou to oni, kdo dělají zpravodajství ze Srbska, jsou to oni, kdo se pravidelně účastní setkání Komisariátu, SOS vesniček a různých politiků v Bělehradě. PLNU nakupuje hygienické potřeby a zajišťuje, že je uprchlíci v Šidu a Adaševci dostanou. Platí pronájem domu v Šidu, v němž dobrovolníci bydlí, a auta, kterým se lidé rozváží na směny a zase zpět.
Od podzimu 2016 je také na místě český koordinátor. Celou českou pomoc na místě udržuje v chodu, jedná s Komisariátem a snaží se přátelit s jeho členy. Ví, co je potřeba dělat a kdy, zaškoluje dobrovolníky. Pracuje každý den a od PLNU dostává měsíční plat. To všechno se dělá za peníze dárců a z měsíce na měsíc nic jisté není.
Sklad nakoupených věcí v Šidu
Vidím, jak PLNU funguje a za co utrácí peníze, věřím jeho členům a nejraději bych jim ten zbytek prostě předala. Nejsou to ale mé peníze a vůči dárcům by to nebylo transparentní.
Na co padají velké částky
1. Plat koordinátora: Po dlouhém váhání zavrhuju. Je super, že je na místě koordinátor, a je super, že si na to nemusí půjčovat. Jen málokdo si může dovolit vložit 3 měsíce neplaceného času do dobrovolničení. Navíc konkrétně Radka má vystudovanou humanitární pomoc a sociální práci, má zkušenosti a mluví srbsky. Možná to ale všichni ti, kdo mi poslali peníze, nemusí cítit stejně. Nerada bych zklamala jejich důvěru a utratila dar za něco, co by nebylo v souladu s mým původním slibem: „Peníze utratíme za cestu a nákup potřebných věcí na místě.“
2. Pronájem auta: Už není aktuální, PLNU nakonec pořídilo vlastní. Vyjde to laciněji.
3. Další nákupy hygienických potřeb: Jasně, není co řešit.
4. Pronájem domu v Šidu: Je tak jednoduché sbalit se v Brně do batohu a dorazit do Šidu, kde si hodíte věci na palandu a kde vás čeká koordinátor! Dobrovolníci si taky mají kde uvařit a ve skladu je prostor na výrobu balíčků pro uprchlíky. Kdyby nebyl pronajatý dům, nemají dobrovolníci prostě kam přijet. Jeho provoz stojí asi 11 tisíc měsíčně + energie.
V příštích dnech tedy pošlu oproti účtenkám a smlouvě o pronájmu domu zbytek peněz PLNU.
Děkuju
I s odstupem jsem přesvědčená, že trápení desítek tisíc lidí, kteří uvízli na cestě do Evropy, je strašlivě zbytečné. Zbavit člověka naděje je nebezpečné, přimět ho žít v nelidských podmínkách je hanba. Spousta z uprchlíků, které jsme potkali, asi nebude mít nárok na azyl. Že přitom během měsíců čekání na pomalé úřady přijdou o důstojnost i peníze, není jejich vina.
Palčivě cítím, jak malou pomoc představuje můj týdenní „výlet“, protože řešení je jedině ve spolupráci mnoha států. Přesto jsem přesvědčená, že je práce českých dobrovolníků důležitá jak pro uprchlíky v táborech, tak pro lepší obraz České republiky v Evropě.
Chtěla bych poděkovat všem, kdo na tuhle akci přispěli, nesmírně si toho vážím. Jsem velice hrdá, že žiju obklopená lidmi, jako jste vy.
- Můj transparentní účet
- Složka s účtenkami a tabulkou útrat
- Transparentní účet Pomáháme lidem na útěku
- Transparentní účet Pomáháme lidem na útěku – v eurech
- “Czech Refugee Help” Receives A. G. Masaryk Award for Human Rights