Reklama
 
Blog | Lucie Vaškeová

Zkuste říct muži gestem, že potřebujete čisté kalhotky

Den pátý: Po třech dnech v táboře už s Anežkou víme, jaké věci uprchlíkům nejvíce chybí, a jaké se zároveň nejsnáz rozdávají. Se všemi penězi, které jsme dostaly od přátel na cestu, vyrážíme do obchodu.

Peníze chceme vyúčtovat, platíme tedy kartou a nakoupíme tam, kde nám dají doklad. Když vlečeme k pokladně plné koše rukavic, čepic a ponožek, je v obchodě všem jasné, pro koho to asi bude. Nejsme ostatně první. Docela zvědavě čekáme na reakci pokladní.

Slečna je neuvěřitelně milá. Zavolá kolegyně, pomáhají nám naskládat roztříděné věci do krabic, omlouvají se, že už před pár dny zkoušely na tak velký nákup vyjednat slevu, ale bohužel to nejde. „Děkujeme, že pomáháte,“ řekne slečna při loučení. Zase jsme naměkko.

nakupy 1

Skoro jako výlet do Vaňkovky

Zkusily jsme pořídit i nějaké dámské kalhotky. Ve skladu jich bylo málo a byly docela hnusné. U některých bych i váhala, jestli si nechat pátý den na sobě ty, co mám, nebo si vzít použité darované. Při rozdávání věcí se potvrdilo, co jsme si jen domýšlely. O rukavice a čepice si umí říct gesty každý, jak byste ale poprosili o čisté prádlo? A jak byste o to jako ženy poprosily muže? Když ale chodím mezi ženami a nabízím jim nové kalhotky, jdou na dračku.

Jsem mezi frontami s taškou čepic a rukavic, když si mne dopředu k registraci a osobní prohlídce volá policistka. Trochu ve mně hrkne, ale ukazuje mi děcko, které nemá čepičku. Společně ji holčičce nasadíme. A pak mě policistka dostane do kolen: „Co kdybyste nám sem přinesli čepičky, ponožky a rukavičky pro děti? Vždyť jim to tady můžeme rozdávat i my…“ Okolostojící policisté přikyvují. Nikoho z nás dobrovolníků by ani nenapadlo policisty o něco takového poprosit, a teď to sami nabízí? To je mazec, pluju na obláčku.

Nikdo nic neví, o ničem, nikdy

Po táboře neustále putují naprosto náhodné a zmatené informace. Při obědě jsme se doslechly, že včera večer byla v táboře na návštěvě chorvatská ministryně vnitra. Všechny ujistila, že v nejbližších hodinách žádný vlak nepřijede. Dobrovolníci pak dostali pokyn jít domů. A ejhle, v jednu ráno dorazilo skoro tisíc lidí. Nakonec tam snad asi sedm dobrovolníků bylo, policisté ale měli příkaz nedovolit jim pracovat. Nebo tak něco. Ach jo.

zazemi

Zázemí pro uprchlíky. Poslední čtyři dny stále prázdné

Nebyly jsme ani schopné zjistit, jakou cestu mají lidé za sebou. Měli by to být jen Syřané, Afghánci a Iráčané. Mluví se ale o tom, že Rakousko zavře hranice. Pak to samozřejmě udělá Slovinsko, pak ho napodobí Chorvatsko. Co se stane potom, těžko říct. Každá země se proto snaží poslat uprchlíky po cestě co nejrychleji dál, aby se jich zbavila na svém území.

Nejsem schopná odhadnout, jestli je tohle hnaní lidí jako dobytka bez odpočinku dál a dál dobrá cena za to, že se rychleji dostanou k cíli cesty. Snad ano, koneckonců ani sami uprchlíci nechtějí uvíznout uprostřed ničeho v zemi, v níž si nepřejí zůstat.

kava 1

Před odjezdem ještě jednou obejdeme policisty s kávou

Dnes večer odjíždíme domů. Pracovaly jsme tu jen čtyři dny a je těžké odjet, když konečně aspoň trochu víme, jak to tu chodí, a umíme pomoct i jinak než jako pár rukou navíc. Mám ale radost, že i tak tu po nás něco zůstane.

Zaprvé, předaly jsme informace o nabídce policistů, aby pro ně ostatní dobrovolníci mohli věci na rozdávání připravit – je to velký posun v myšlení. Zadruhé, na krabice ve skladu se píše, kdy byly vytříděny. Není tak třeba pořád kontrolovat, v jakém je krabice stavu. Zatřetí, bude pokračovat vaření čaje a kávy pro policisty. Když chceme, aby nám vyházeli vstříc, je třeba se s nimi kamarádit a pečovat o ně.

Národní hrdost? Proč ne

Na téhle cestě jsem zažila poprvé v životě něco jako národní hrdost. Oslovil mne tiskový mluvčí Caritas Germany Stefan Teplan, který monitoruje situaci v různých táborech: „Dobrovolníci jsou tu z Německa, Švýcarska, USA, Portugalska, Nizozemí, prostě z celého světa. Ale čím to je, že jsem ve všech kempech viděl tolik Čechů? Dělají skvělou práci!“

A já mu mohla říct, čím to je. Že mnoho Čechů nesouhlasí s tím, jak sobecky a krátkozrace se Česká republika staví k celé situaci. Že se strašně stydím za našeho proruského prezidenta. Jak se s kamarády bojíme, že se kvůli nespolupráci členských zemí, a zejména zemí bývalého Visegrádu, Evropská unie rozpadne. Že mí přátelé jsou vzdělaní, informovaní a soucitní lidé a poslali mi na cestu obrovskou sumu peněz. Jak upřímně věřím, že o tom všem musíme dát do zahraničí vědět, abychom jednou nezůstali na holičkách. A že proto tu jsem já a dost možná i další Češi, že proto je nás tu tolik.

Na co přispěli kamarádi

Na mém účtu přistálo skoro 40 tisíc korun. Co jsme za ně nakoupily?

  • naftu
  • dálniční známky pro Slovensko a Maďarsko
  • 200 g kávy
  • 20 plastových lžiček
  • 1 kg cukru
  • 100 plastových kelímků
  • 6 ks Gaffa
  • 52 ks čepic
  • 136 párů rukavic
  • 178 ks dámských kalhotek
  • 405 párů dospěláckých ponožek

Splnila se mi všechna přání, s nimiž jsem z Brna odjížděla. Pomohla jsem konkrétním lidem v tísni. Aspoň maličko jsem zlepšila i nějaké mechanismy přímo v táboře. A Stefan Teplan slíbil, že o českých dobrovolnících napíše článek. Děkuju všem, kdo nám drželi palce a kdo nás podporují. Moc si toho vážím.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama