Reklama
 
Blog | Lucie Vaškeová

Uprchlický tábor Adaševci páchne nudou

Den první: Dnešek jsme celý strávily v prádelně. Jednou jsem obešla dům, dvakrát vyrazila na benzinku pro jídlo nebo kafe, dvakrát jsem nějaké ženě nebo děcku pomohla odnést těžký balík mokrého prádla na pokoj. Ještě jsem neviděla nic, s nikým pořádně nemluvila. Ale i z těch malinkých útržků osudů místních obyvatel, na které jsem nahlédla, je mi nanic.

Uprchlíci bydlí v bývalém motelu vedle benzinky u dálnice z Bělehradu do Záhřebu. Deset metrů od motelu sviští po silnici auta, všude je borčus, na rezavých plotech se suší vyprané oblečení. V motelu jsou lidé namačkaní jak sardinky a bydlí tam hlavně rodiny. Za domem stojí tzv. rub-hally, velké stany s palandami pro desítky lidí, kde spí zejména muži, také namačkaní jak sardinky. Mezi stany a motelem fouká studený vítr, lidi bloumají sem a tam. Kluci kopou do míče, děti si hrají s odpadky, muži pokuřují a koukají do blba.

Čekání uprostřed ničeho a na nic

Celý motel vypadá jak squat. Panuje tam randál, po chodbách běhají smečky dětí. Pokoje jsou rozdělené šedými dekami místo zdí, evidentně v nich bydlí více rodin pohromadě. Slovo „soukromí“ museli obyvatelé asi vymazat ze svého slovníku. U recepce se snaží někdo se sluchátky na hlavě skypovat někam domů. Wi-fi je strašně pomalá a nepokrývá celý motel, v prádelně není, příliš si nepomůžeme ani na benzince. Celý barák páchne špínou. Není moc jak uklízet, není čím, spousta lidí na malém prostoru. V hale sedí na lavičkách lidé, pozorují mlčky z okna dálnici.

Kriminál bez plotu

V táboře není žádná společenská místnost, herna, čajovna, promítací sál, učebna, nic. Žádná zábava, škola, práce. Přes hranice se oficiálně měsíčně podaří projít asi deseti lidem, ostatní čekají [EDIT: Je to deset lidí denně, ale z celého Srbska]. Jeden dobrovolník včera našel rekordmana, který tu trčí už osm měsíců. Nejmenší šanci mají mladí muži bez rodin. Zbláznila bych se na takovém místě za měsíc. Jak dlouho budou beznaděj snášet stovky chlapů, než se něco strašně pokazí? Prý se tu občas někdo oběsí.

Je tu s námi také Zuska Lenhartová, zakladatelka Pomáháme lidem na útěku. Všimla si v řeckém Idomeni, které navštívila víckrát, jak hrozný vliv má na děti to, že jsou v táborech svědky násilí jako způsobu řešení konfliktů. Jak se z dětských her postupně staly zlé bitky napodobující dospělé, kterým bouchnou saze. Čeká to i děti v Adaševci? Nebo už se to děje?

1 pračka týdně, 17 minut, 30 stupňů – a buďte za to rádi

V prádelně to ve srovnání s barákem docela voní. Jednou týdně si

rodina může vyprat jednu nebo dvě pračky. Nosí nám v půlhodince, kterou mají určenou, pytle se špinavým oblečením. Některé ženské se s námi dohadují, ať použijeme víc prášku, ale dáváme ho už tak dvojnásobek toho, co používám doma. My jim prádlo vypereme – v 17minutovém programu a na 30 stupňů – a vrátíme mokré, těžké, špatně vymáchané a plné mydlinek zpět. Ale lepší, než prát všechno v umyvadle jako ženské v Principovaci. Prý mají od prášku hrozně rozežrané ruce. Myslím na kamarádku, která mi říkala, že se dvěma malými synky otočí dvě pračky denně.

IMG_20170213_155831.resized

Zuska, já a Anýska v prádelně

Ženské mají okolo sebe hromady dětí a mám pocit, že je jich snad většina těhotných. Občas k nám vtrhnou děti, jsou všechny krásné a zvědavě na nás koukají. Pohladíme je a pomazlíme a rychle vypakujeme, příliš je lákají knoflíky a kolečka na pračkách. Vyprané prádlo si přijde vyzvednout muž, kterému se v poledne narodila v nemocnici dceruška. Gratulujeme mu, on nám unaveně děkuje, bere si pytel s prádlem a jde pryč. Chtěla jsem mu dát pytlík oříšků, které mi s sebou nabalil manžel, aspoň jako malinký pozdrav jeho ženě. Než oříšky najdu, muž je pryč. Chce se mi brečet.

Z vládního zaměstnance dobrovolníkem nedobrovolně

Vypadá to, že všecko vázne na ochotě nebo neochotě konkrétních směn Srbů, jmenovitě Srbského komisariátu pro uprchlíky a migraci, jehož lidi mají dění v táborech na starosti. Už jsem zase rychlá s odsudkem tepajícím neochotu a lenost Komisariátu, když nám naše česká koordinátorka vysvětlí, že celý tábor Adaševci má na starosti asi sedm lidí. Kteří už dva měsíce pracují bez výplaty a bylo jim řečeno, že leden vlastně odpracovali jako dobrovolníci. Jo takhle.


Stejně jako minulou zimu, i teď jsme s kamarádkou Anýskou vyrazily pomáhat uprchlíkům na Balkán. Letos pracujeme týden ve dvou uprchlických táborech Adaševci a Principovac poblíž městečka Šid. Od přátel a známých se nám na transparentní účet povedlo vybrat neuvěřitelných 130 tisíc korun.

Jsme pod záštitou organizace Pomáháme lidem na útěku a naší hlavní náplní práce bude podpora uprchlíků čekajících v táborech. V současné době dobrovolníci založili prádelnu v Adaševci, pomáhají udržet klid během dlouhých nocí ve stanech a snaží se zabavit děti. Česká koordinátorka tu dočasně bydlí a snaží se jednat se správou táborů o možnostech, jak spojit síly českých dobrovolníků a srbských správců táborů.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama