Reklama
 
Blog | Lucie Vaškeová

Na výletu s Romčaty dostal můj bratr do oka tik

O tom, jak doučuju malého Roma

Bylo mi líto, že se s Ferkem vídám jenom jednou týdně při doučování, tak jsem přemluvila svého bratra, že strávíme veselé nedělní odpoledne na výletě. Bratr, já, desetiletý Ferko a jeho sedmiletý kamarád Páťa. Pro zkušeného vedoucího dětského oddílu by to byla brnkačka, já se ale cítila jak na kolotoči.

Zaparkovali jsme u pavlačáku na Bratislavské a šli kluky vyzvednout k Ferkově mamince na dvůr domu, kde rodina bydlí. Úplně nevím, jak se to stalo, že nám Ferkova maminka šupla pod křídla ještě Páťovu desetiletou sestru Marušku. Nakazovala všem třem, že nás mají poslouchat, což děti také slíbily činit. 

Během domluvy mezi dveřmi se okolo nás utvořil menší dav dětí, které chtěly taky na výlet. Když jsme se rozloučili s Ferkovou maminkou a mířili ze dvora ven, pištělo, ječelo, prosilo, křičelo, tahalo za ruce a skákalo okolo nás klubko dětí, ze kterého nešťastně trčel můj dva metry vysoký bratr.

Reklama


„My CHCEme TAky vy jeDEte AUtem my se skrČYme my se vejDEme daTE nás do KUfru to neVAdi nikdo nás neuVYdi muŽEme SEdět na KLYně my CHCEme TAky PROsim PROsim my jsme MAli přeci my CHCEme TAky na VYlet!“

Něco jsme podcenili, něco nedomysleli, byla to ale legrace

Nakonec se nám povedlo pavlačák opustit opravdu jen se třemi přidělenými dětmi. Posadili jsme je po menších tahanicích o místa u okýnka do bratrova auta a vyrazili jsme. Po cestě se Ferko skoro oběsil na bezpečnostním pásu, který si neuměl zapnout, Páťa se pokusil za jízdy prohodit si místo s Maruškou. Děcka v nadšení z elektorniky v autě náhodně otevírala a zavírala okýnka, jednou dokonce pootevřela za jízdy dveře. Bratr je zablokoval. Páťa naříkal, že ho pás dře do krku, a nám došlo, že jestli nás chytí policie bez autosedaček, na které jsme ani nevzdechli, pěkně se nám výlet prodraží. Když se děcka během dvacetimuntové jízdy do obory v Jundrově asi potřicáté zeptala, jestli už jsme tam, zesílil bratr hudbu, načež na zadních sedadlech nastalo nadšené rapování a krutopřísné tancování, jak to jen stísněný prostor dovolil. Bratr se na mne vyčítavě podíval a já si všimla, že mu začalo škubat v oku. 

 

Když jsem ještě doma zkoušela vygooglit nějaké venkovní hry pro děti, zadala jsem inteligentně „co dělat venku s klukem“. Musím říct, že mi to moc nepomohlo.

 

V oboře jsme asi hodinu okukovali prasátka, stavěli domeček, běhali do kopce a házeli šiškami. Nic z toho jsme nedělali v kuse déle než 30 vteřin, protože jsme s bratrem vůbec nebyli schopní vzdorovat jejich trojhlasé kanonádě.

Je mi ZYma mám ŽYzeň pojďme DOmu proč neMUžu krmit praSATka dejte mi BONbon nechci jít DOmu MAte svaČYnu proč mi neDAte BONbon je mi HOrko a TEĎ už mi DAte BONboooooon?“

A znovu dokola, celou dobu a velice hlasitě k pobavení nebo podezřívavým pohledům náhodných výletníků. 

Litr maté, 5 káv, 3 tablety Extáze

Ferko byl z těch tří vlastně nejvíc v pohodě. Divočil, hulákal, ale asi nešlo o nic, co bychom jako malí nedělali občas (často) také.

S Páťou to bylo horší. Vůbec nerozumím tomu, co říká, kromě toho nejen že nepoužívá rozvité věty, on třeba jen vykřikuje slova. Tluče klackem do stromu a řve nadšeně: „Strom! LYbi!“ Neumí udělat dřep a úplnou peckou pro něj bylo, když jsme ho s bratrem vzali za ruce a ohromně dramaticky s ním přeskočili dvacet centimetrů široký potůček. Ale měl radost a byl veselý a milý, stejně jako Ferko.

Maruška byla úplně něco jiného. Chovala se ke mně velice přítulně, ale působilo to tak úlisně, až mne to samotnou překvapilo. Několikrát se pokusila podívat  se mi do batohu, za což jsem jí vynadala. Zkusila to zase, to už se na ni osopil i Ferko: „Nech TOho, to se neDĚla, já to na TEbe doma POvim.“ Maruška se hned zase, už poněkolikáté, začala omlouvat, tisknouc se ke mně a držíc mne okolo pasu. Bylo to tak srdceryvné, až mne to uvedlo do rozpaků, dokud jsem neucítila, jak mi zároveň jednou rukou sahá do kapsy… Zatímco oba kluci byli jenom náhodně rozjívení, z ní jsem měla špatný pocit. 

Když jsme pak stáli u plotu s kanci, děti skuhraly, že je nemohou krmit. Vysvětlovala jsem, že se to nesmí, že by prasatům bylo špatně a že bychom za to mohli platit velkou pokutu, koukejte na ceduli tady na tom plotě. Vtom Páťa vypískl: „PAni KRmi!“ A ukázal prstem na dámu dva metry od nás, která do prasat skrz plot ládovala jednu vánočku za druhou.

My nesmíme, a oni jo?

Nastala trapná situace. Všichni výletníci, kteří postávali u plotu také, se zvědavě otočili na naši pětici v očekávání, co odpovím. Co jsem asi tak mohla odpovědět?! „Ano, Páťo. Paní krmí, ale to by paní neměla. Prasátkům by mohlo být špatně a paní by mohla platit spoustu peněz, protože se to nesmí a je to tu napsané.“ Paní neřekla ani slovo a vzdálila se, já jsem se cítila jako úča.

Po cestě zpátky už jen Páťa předstíral, že je mu špatně, aby ho Ferko musel pustit k okénku, a bratr pozamykal dveře i okna a zesílil hudbu rovnou. V oku mu stále škubalo. Doma řekl, že už se mnou nikdy žádné Cigány venčit nepůjde, což jsem v tu chvíli viděla vlastně stejně jako on.

Jenže druhý den Ferko počítal, až se mu od propisky kouřilo, správně a rychle, bylo to úžasné!

Takže teď už zjišťuju od zkušenějších, co se dá s takovými dětmi venku dělat, a pomalu se těším na další výlet. Brácha taky.


Kam dál?

Rozhodla jsem se doučovat malého Roma

Co podle třídní učitelky Ferko ani ostatní ve třídě neumí

Jak probíhá doučování malých Romů

Jak jsem po telefonu Ferka zkoušela z vyjmenovaných slov