Reklama
 
Blog | Lucie Vaškeová

Před vámi upadne jednonohý člověk s berlemi. Překročíte ho?

Jasně že ne. Zvednete ho na nohy a ujistíte se, že je v pořádku. Ale co když je to bezdomovec, v pořádku není a venku mrzne?

 

Přesně v téhle situaci se můj muž ocitl v deset večer v Brně na Křenove. Pan Luděk i po Karmově zásahu vypadal, že není schopen udělat víc než pár kroků. O jednu nohu přišel prý loni v březnu při úrazu, druhou měl v obvazech, prý mu otekla a hrozně bolí. Proto upadl.

Pokus č. 1

Karm zavolal sanitku. Když paní na příjmu zjistila, že nejde o akutní úraz, ale zato jde o bezdomovce, vysvětlila Karmovi, že záchranka není taxi. Poradila Karmovi, že má pána nechat být a odejít, nebo že může zkusit zavolat městskou policii.

Pokus č. 2

Karm vyráží do Armády Spásy na Mlýnské, před budovou stojí měšťáci. Karm jim popsal problém, měšťáci řekli, že se u pana Luďka za chvíli otočí a situaci vyřeší.

Pan Luděk nedojde ani těch pár set metrů k Armádě Spásy, kde si myslíme, že by mohl přespat. Jedeme domů pro auto s tím, že se pro něj vrátíme a popovezeme ho, pokud se situace nějak nevyřeší.

Pokus č. 3

Situace se vyřešila tak, že městská policie skutečně k pánovi přijela autem. Posádka mu poradila, ať se dopraví do Střediska krizové sociální pomoci na Masné. A odjeli. Paráda.

Pokus č. 4

Nakládáme pana Luďka do auta a vezeme ho na Masnou. Sedačku jsme už doma obalili pytli na odpadky a dekou. Dýcháme v autě pusou. Na Masné nám zaměstnanec Střediska krizové sociální pomoci jako jediný za celý večer dá funkční radu – prý máme pana Luďka odvézt do Úrazovky. Ve středisku pána přijmout nemohou, protože klienti musí být samoobslužní a je jasné, že to pan Luděk není, když se sotva drží na nohou. Ráno by ho navíc stejně zase poslali na ulici.

Pokus č. 5

V Úrazovce v přízemí nám řeknou, že když pán nemá akutní úraz, máme ho vzít k praktickému lékaři, jinde v areálu nemocnice.

Pokus č. 6

Půjčíme si vozík a pána vyvezeme k praktickému lékaři. Sestra se nás pokusí přesměrovat zpátky do přízemí, ale když jí povíme, kde všude jsme zkusili pana Luďka udat, rezignuje – zdá se, že si ho opravdu musí nechat. Prý nehrozí, že by ho v tomhle stavu vyklopili zpět na ulici. Chová se k nám i k pánovi slušně a korektně, i když je jasné, že z toho moc velkou radost nemá. Nedivíme se jí.

Postupně nám dochází, že pana Luďka především nikdo nechce mít na hrbu – my ostatně také ne. Kdybychom hned zpočátku řekli, že byl třeba po pádu pár minut v bezvědomí, asi by se o něj sanitka postarala. Ale co s člověkem, kterého dohnala asi nějaká chronická a neléčená potíž? Slyšeli jsme, jak v ordinaci sestře říká, jaké léky bral. Teď je prý nebere, někdo mu ukradl batoh.

Sestra trvá na tom, nemáme odcházet. Chce, abychom počkali na lékaře a pána „předali“.

Na scénu přichází lékař. Když v ordinaci uvidí na vozíku sedět bezdomovce, otočí se na nás do chodby a bez pozdravu nebo představení se na nás osopí.

Lékař: „Co si od tohoto jako slibujete?“
My: „???“
Lékař: „Já se vás ptám, co si od toho slibujete, že nám ho sem přivezete? Ten člověk je evidentně bezdomovec.“
Karm: „No a co?“
Lékař: „Celej život sere na sebe, sere na svůj život, co my s ním tady máme podle vás dělat?“
: „To všechno jste poznal na první pohled?“ Cítím, jak mi rudnou vzteky tváře, jako kdyby na mne někdo otevřel dveře do sauny, tohle jsem vůbec nečekala. Pan Luděk sedí v ordinaci na vozíku se sklopenou hlavou a nic neříká. Vykročím směrem k lékaři a Karm mě rukou zadrží.
Karm: „Já čekám, že mi pán neskončí zase v autě. Nemůže chodit. Nevím, co s ním máme dělat.“
Lékař: „Mám si ho vzít domů nebo kam? Víte co? Vy můžete jít.“ A zabouchne nám dveře do ordinace před obličejem.

Je skoro půlnoc. Doma zaparkujeme auto a jdeme se projít. Hledáme omluvu pro pana lékaře. Kdoví, kolikátou noční směnu sloužil. Jasně, nedostává za svou práci dost peněz. Určitě v zimě řeší bezdomovce pořád. Na rozdíl od nás moc dobře ví, jaký hnus asi najde pod obvazy na noze pana Luďka – a zatímco my si v klídečku jedeme domů, on s ním stráví dvě hodiny, kdy mohl spát.

A přesto. Jak člověk, jehož posláním je pomáhat, na první pohled odsoudí bezdomovce jako podčlověka? Bylo zjevné, že ho nezná. Nevěděl o něm nic. Netušil, jak se pan Luděk dostal do situace, v níž je.

Pan Luděk nebyl opilý. V autě se nám několikrát omlouval, že se s ním “trápíme”. Měl u sebe občanku. Neměl u sebe peníze, ale nechtěl, abychom za něj zaplatili 90 korun na pohotovosti, že prý se vrátí a zaplatí sám. A než lékař zabouchl dveře, volal za námi “děkuju”.

Reklama