I dnešní noc jsem byla v jednom kole. Na dobrovolnickém baráku už jsem ani nevečeřela, protože po minulé směně bylo jasné, že jinak nebudu schopná důstojně dostát povinnostem hosta.
Když jsem vlezla do stanu, spousta lidí se se mnou vítala jak se starou známou. Záhy jsem seděla na palandě u pákistánsko-afghánské party a během deseti minut jsme zapředli debatu o náboženství.
Určitě to od Čechů neslyšeli poprvé, stejně ale byli zase překvapení tím, že jsem „no religion“. Bídná angličtina mých hostitelů bohužel (haha) neumožňovala nějaké hlubší teologické disputace. Je jasné, že kdybychom do toho řízli, najdeme spoustu třecích ploch. Nakonec jsme se ale shodli na tom, že jsme všichni „brothers and friends“, což jeden z mužů podpořil poznámkou, že manželka jeho bratrance je křesťanka a že je to ok.
Na kontrolu do stanu přišel vedoucí noční směny, Srb Vlado. Vyšlo najevo, že mluví francouzsky, takže jsme si mohli chvíli společně povídat v marockém kroužku. Vlado slíbil, že dnes se bude topit celou noc.
Otevřenými dveřmi utíká teplo ze stanu šíleně rychle. Nápisy jsou anglicky, turecky, arabsky, farsí a kurdsky.
Někdy po půlnoci jsem zívla, takže jsem hned od někoho dostala energy drink a musela ho celý pěkně vypít. No potěš, po těch kávách, co už jsem vypila před hodinou…
Přesunula jsem se do vařicího koutku v předsíňce stanu a obdivovala, jak Pákistánci chystají chlebové placky. Kuchař se smál, že ho maminka před odjezdem přiměla, aby se to naučil, když se teď bude muset o sebe starat sám. Všichni se také shodli, že tak jak maminky nikdo vařit neumí.
Takhle se ve stanu připravuje chleba. Focení mám od pánů povoleno.
Chleba byl přílohou ke kuřeti na zelenině. Skvělé jídlo jsme snědli v kroužku na spodních postelích sousedících paland.Přispěla jsem vlhčenými kapesníčky a heřmánkovým čajem. Ten ale mužům moc nechutnal, protože mu chybělo podle jejich zvyku tak půl kila cukru.
Kuchyňský koutek: Jedna zásuvka a stolek v předsíni stanu.
Dostala jsem obrovskou porci kuřete na sólo talíř, ostatní jedli ze společné mísy. Tak nějak mi přišlo, že v poměru vůči ostatním mi jako hostu skutečně popřáli. Nechtěla jsem jim ale sežrat zásoby a také jsem si musela šetřit apetit. Několikrát jsem ukázala, že už nemohu, ale až poté, co všichni dojedli a já to zkusila snad počtvrté, si dali pánové říct. Zbytek mojí porce samozřejmě vmžiku zmizel.
Kuře a chleba na pákistánský způsob.
Když jsem pak prošla stanem, zjistila jsem, že jsem asi způsobila nějaké mrzení, protože jsem minula večeři na marocký způsob, kam jsem byla také zvaná. Nematullah vypadal docela naštvaně. Určitě mu to ale nebylo líto víc než mně.
Jednoho Íránce jsem se zeptala, proč opustil svou zem. Řekl, že lidi v Íránu nejsou svobodní. Zmínil také zákaz alkoholu a pak se odvrátil a vyhrnul si mikinu. Na vlastní oči jsem poprvé (a doufám, že naposled) viděla, jak vypadají záda zohavená desítkami křížících jizev po bičování. Kdo ví, jestli ho náboženská policie chytla při razii na párty, jestli tajně vyráběl kořalku nebo jestli se šel projít se ženou, která nebyla jeho manželka.
Někdy ve tři ráno jsem ještě dostala vajíčka s chlebem. A pak už to vypadalo, že se jde všeobecně spát. Vlad dodržel slib, ve stanu se topilo celou noc.
Takhle se v Principovaci suší prádlo. Ráno všude leží jinovatka.
Tohle líčení vypadá jako jedna velká párty a náramná legrace. Ale jen do té doby, než uvidím mezi palandami sedět někoho s plačícím miminkem v náručí. Nebo než si všimnu něčích bosých nohou. Nebo než se zaposlouchám do všudypřítomného kašlání a smrkání. Než zpozoruju dva muže, jak ve venkovním mrazu ždímou tepláky vyprané v kýblu. A hlavně do doby, kdy si znovu připomu, že já tu být nemusím a že se za dva dny vracím domů.
Stejně jako minulou zimu, i teď jsme s kamarádkou Anýskou vyrazily pomáhat uprchlíkům na Balkán. Letos pracujeme týden ve dvou uprchlických táborech Adaševci a Principovac poblíž městečka Šid. Od přátel a známých se nám na transparentní účet povedlo vybrat neuvěřitelných 130 tisíc korun.
Jsme pod záštitou organizace Pomáháme lidem na útěku a naší hlavní náplní práce bude podpora uprchlíků čekajících v táborech. V současné době dobrovolníci založili prádelnu v Adaševci, pomáhají udržet klid během dlouhých nocí ve stanech a snaží se zabavit děti. Česká koordinátorka tu dočasně bydlí a snaží se jednat se správou táborů o možnostech, jak spojit síly českých dobrovolníků a srbských správců táborů.