Den třetí: V „rodinném“ táboře Principovac jsme dnes rozdávali hygienické balíčky.
Chystáme balíčky do tábora Principovac.
Dnes jsme chystali hygienické balíčky do tábora v Principovaci. Rozdávají se každou středu. Rodina má do šesti členů, velká rodina sedm a víc. Každá rodina dostává balíček obsahující:
- 2 toaletní papíry
- 2 balíčky papírových kapesníků
- 1 mýdlo
- 1 lahvičku šampon
- cca 150 ml pracího prášku
- 1 balení dámských vložek
- 1 jednorázové holítko
Velká rodina dostává tyto balíčky dva. V sobotu dostanou rodiny ještě další 2 toaletní papíry a 2 balíčky papírových kapesníků.
Odpoledne jsme jeli připravené balíčky rozdat v doprovodu paní z Komisariátu. Chodili jsme od pokoje k pokoji a já četla seznamy obyvatel nalepené na dveřích. V jednom pokoji tři rodiny, celkem klidně 14 lidí. Otevřenými dveřmi jsem nakukovala dovnitř. Palandy oddělené dekami, místo jen v uzounké uličce mezi nimi. Tady na zemi sedí muž a balí cigarety. Tady nám otevírá mladý tatínek houpající v náručí miminko. Ženy na palandě si přehazují přes vlasy šátek a usmívají se na nás. Tady nás zdraví děda „salam alejkum“ a přikládá si dlaň na srdce a na čelo.
Principovac – v jedné místnosti žije klidně 14 lidí. Počet lidí ve stanu zjistím dnes večer.
Venku Principovac nepůsobí tak bezútěšně jako Adaševci. Je v něm méně lidí, je to zřejmě jakýsi bývalý rekreační areál přímo na hranici. Nestojí u benzinky na dálnici a okolo jsou vzrostlé stromy a vinice. Lidé jsou v něm ale namačkaní úplně stejně a zázemí je ještě horší než v Adaševci, není tu například ani jediná pračka na čtyři stovky lidí.
Dřevěná houpačka, kterou jsme odpoledne s Anýskou koupily v Šidu, měla velký ohlas, později někam pověsíme ještě druhou.
Po pokojích s rodinami se rozdávaly o něco menší balíčky singles ve stanu. Bylo tam dost dobrovolníků a vznikla trochu tlačenice, tak jsem se šla projít dozadu za stan. U ohně tam dřepěl mladý muž a dva kluci. Muž byl Kurd, Syřan z Qamishli na hranicích Sýrie a Turecka. Říkal, že kluci k němu nepatří.
Menšího chlapce jsem se zeptala, kde má rodiče. Vrtěl hlavou a myslela jsem, že mi nerozumí. Zkusila jsem se zeptat na „mama“ a „baba“. Přejel si po krku prstem, udělal „pfuuuu, war“ a rozhodil rukama. Když jsem se ho ptala na sisters a brothers, dál vrtěl hlavou.
[EDIT o den později: Chlapeček prý má jak sourozence, tak rodiče. Nic to nemění na tom, že tu váleční sirotci jsou, ale zrovna tenhle to asi nebyl. Asi i on vnímá, že dobrovolníci jsou lidé, kteří mohou nějak zlepšit jeho životní situaci, a že dobrý příběh prodává. Omlouvám se.]
Sběr dříví na oheň. Chlapeček vlevo u ohně je podle toho, co říká, válečný sirotek.
Jdu si dát horkou sprchu. Dneska jdu poprvé na noční směnu do stanu, o příběhy asi nebude nouze. Nikam se mi nechce.
Stejně jako minulou zimu, i teď jsme s kamarádkou Anýskou vyrazily pomáhat uprchlíkům na Balkán. Letos pracujeme týden ve dvou uprchlických táborech Adaševci a Principovac poblíž městečka Šid. Od přátel a známých se nám na transparentní účet povedlo vybrat neuvěřitelných 130 tisíc korun.
Jsme pod záštitou organizace Pomáháme lidem na útěku a naší hlavní náplní práce bude podpora uprchlíků čekajících v táborech. V současné době dobrovolníci založili prádelnu v Adaševci, pomáhají udržet klid během dlouhých nocí ve stanech a snaží se zabavit děti. Česká koordinátorka tu dočasně bydlí a snaží se jednat se správou táborů o možnostech, jak spojit síly českých dobrovolníků a srbských správců táborů.