Na začátku doučování je vždycky lepší co nejvíce vyzvědět nejen od rodičů, ale i od učitelek. Když tedy Petra Banďouchová, která má v Muzeu romské kultury doučování na starosti, navrhla setkání s třídní učitelkou Ferka (jméno jsem si vymyslela), uvítala jsem ho.
Podle toho, co jsem věděla, byl dosud Ferko ve zvláštní škole, protože si maminka myslela, že to bude mít jednodušší. Z důvodů, které neznám, je nyní chlapec v klasické základní škole. To, že se ve třídě udrží, mělo být cílem mého doučování.
Ve škole nás přivítala vcelku milá a energická dáma. Ve třídě má 18 žáků, všichni jsou Romové. Z jejího líčení normální hodiny mi bylo docela úzko, zní to spíše jako boj o přežití. Ferko prý ale patří mezi několik málo hodných žáků. Jeho maminka navíc dbá na to, aby do školy chodil.
Když je Ferko nemocný, jde mu do školy pro úkoly. Doma už mu s nimi pomoci příliš neumí, ale i tak představuje mezi rodiči bílou vránu. Koneckonců byla to ona, kdo šel do MRK poprosit o doučování.
Bavily jsme se o tom, na co se mám při práci s Ferkem zaměřit. V hlavě mi tane spousta otázek. Možná jsem ale něco špatně pochopila a leccos se časem ukáže být trochu jinak.
Do dvacíti na prstech
I ty děti, co jakž takž umí počítat, počítají na prstech. Do desítky. Do dvacíti už počítání vyžaduje velké soustředění, do stovky neumí skoro nikdo skoro nic. S Ferkem máme procvičovat hlavně malou násobilku, sčítání a odečítání do sta.
Na sever leda na Francouzskou, na jih na Cejl
Probírá se mapa České republiky, světové strany, státní vlajka a státní znak. Děti se prý na to vůbec nechytají. Jenže… Jak by mohly, prý spousta z nich nikdy nebyla ani mimo svou čtvrť. Jak by mohly alespoň trochu chápat velkolepý pojem státu ležícího mezi jinými státy?
Děcka musí také umět rozlišovat živou a neživou přírodu a dělit třeba zvířata na savce, plazy, ptáky atd. Zní to jednoduše, ale to jsem ještě netušila, že Ferko na obrázku nepozná kohoutka, želvu ani sysla. Že nebude vědět, co to je.
O půlnoci jako v pravé poledne
Na tabuli ve třídě se každý den píše, co je za den, třeba „pondělí 17. února 2014“. Děti ale neumí zařadit březen do jara a listopad do podzimu. Nechápou tok času a střídání ročních období.
Žáci také neumí hodiny. Ani s rafičkami, ani číslové, neumí ukázat „půl třetí“, neví, kdy začíná škola, neznají poledne ani půlnoc. Začínám být opravdu vylekaná. Jak by také mohlo děcko chápat, že den má 24 hodin, když v devíti (!) letech do 24 sotva napočítá?
Paní učitelka výklad oživuje příkladem, že děti nepoznají podle hodin nad dveřmi velkou přestávku, kdy mají sníst svačinu. Stále se jí ptají, jestli „už můžou jíst“, protože chodí do školy většinou bez snídaně a kvůli hladu jejich soustředění nestojí za nic.
Jazyk nemá kosti, ale může zlámat vaz
A tady pro mne osobně leží veliký kámen úrazu. Děcka neumí česky ani mluvit, ani číst, ani psát, v komunikaci používají příšernou hatmatilku. Nemají slovní zásobu, zkušenosti, obrazotvornost. Doma se nečte. Neumí vytvořit větu, natožpak rozvitou. Že mám s Ferkem procvičovat prvních pět slovních druhů? Tak abstraktní úkol mi už v tu chvíli připadá jako vtip.
Sladkou tečkou na závěr bylo ujištění paní učitelky, že Ferko není pozadu! Po třech letech ve zvláštní škole není v učivu oproti novým spolužákům na „normální škole“ pozadu. Neumí pořádně číst, psát, mluvit ani počítat, jeho rozhled a znalosti jsou malinké a ano, ještě jednou si to řekněme, není pozadu.
Odcházím ze schůzky ve škole se sebevědomím na nule. Když jsem v minulosti doučovala, šlo většinou o děcka „z dobrých rodin“. Stačilo jim protřepat hlavy, uspořádat jejich znalosti, tuhle něco doplnit, tady párkrát vysvětlit, zadat domácí úkoly, procvičit opakované chyby, ještě jednou vysvětlit a poslat k přijímačkám. Potýkala jsem se s konkrétními problémy typu „nebaví mě rovnice“. Tady jsem sotva začala a už mám pocit, že stojím v pohyblivém písku.
Kam dál?
Rozhodla jsem se doučovat malého Roma