Den čtvrtý: Vaření kávy pro policisty mělo úspěch přímo epický. Policisté se navzájem svolávají telefony, krouží okolo nás a nálada se jim evidentně prudce zvedá. S tácem, na kterém stojí termosky, krabice mléka a cukr, jsme s Anežkou vítané všude. Procházíme dokonce registračními stany, kam normálně nesmíme. A přijmeme i pozvání do stanu, kde policisté odpočívají.

Stan jsme předtím neviděly nikdy zevnitř. Když do něj ale vejdeme, uvědomíme si, že jsme právě asi porušily lecjaká pravidla bezpečného chování. Takovou macho atmosféru jsem zatím viděla snad jen ve filmu. Na polních lehátkách tu polehávají policisté, někteří sedí na lavicích u stolu. Je tu horko, polovina mužů uvnitř kouří. Jeden z policistů odloží stranou opasky s tonfou a pistolemi, abychom si měly kam sednout. Náš úsměv se stane ještě zářivějším.

Všechno je ale úplně v pohodě. Policisté mezi sebou sice zjevně žertují oplzle, nedochází jim, že něčemu rozumíme. Ale k nám se chovají zdvořile a dokonce nám odpoví na spoustu věcí, o kterých táborem koluje jen náhodná šeptanda.

Zas ten Červený kříž

Včera se nám osvědčilo rozdávat část věcí už ve frontách před registrací. Zastaví nás ale lidi z Červeného kříže, prý je to zakázáno. Naštve nás to a povede se nám s Anežkou (uričtě i díky kávě!) policisty přesvědčit, že nás do fronty pustí. Červený kříž musí ustoupit. Musíme ještě frontami projít až dopředu k registraci a přesvědčit i policisty, kteří dělají uprchlíkům prohlídku. To je ale už snadné, když řekneme, že kolegové venku souhlasili. Dokonce nám sami ukazují, které dítě nemá bonbón a kdo je bez šály nebo bez čepice.

Bonbóny jsou jen pro děti. Párkrát se ale povede zažertovat s dospělými, když si podřepnou a předstírají, že jsou děti, aby bonbóny dostali. Všichni okolo se smějí a napětí se trochu uvolňuje.

Ve dvou stupních bez ponožek

Jedna maminka drží v náručí děcko s bosýma nohama. Venku jsou dva stupně! Slečna z Červeného kříže dítě vybaví ponožkami a botičkami a odejde. Namátkou zkusím zkontrolovat pár dětí okolo a vzteky se mi udělá rudo před očima. Spousta z dětí ve frontě má sice boty, ale je v nich obutá naboso. Nohy mají jako kusy ledu a když pomyslím na svá chodidla zmrzlá i v lyžařských ponožkách a zateplených holinkách, chce si mi řvát. Zejména na Červený kříž. Jak to, že ty profesionály nenapadlo zkontrolovat ostatní děti? To snad není pravda.

Připravené sety

Času je málo, lidi se posunují směrem k registraci. Sprintuju k ostatním dobrovolníkům za registrací, kde máme palety s věcmi, které se snažíme lidem rozdat před nástupem do autobusů. Dostanu tašku z dětskými ponožkami. Najdu Hišama, jak se arabsky řekne: „Má to dítě na sobě ponožky?“ Mažu zpět do fronty, obíhám rodiny, zdvihám dětem kalhoty, pomáhám jim navlékat ponožky na ledová chodidla.

Pořád chybí rukavice

Dospělí mne prosí a rukavice, doufám, že kolegům u autobusů ještě nedošly. Jedna maminka mne prosí o „rikšu“ pro dítě. Utíkám do skladu, jedna Němka vytáhne z police kočárek, Švýcar mi ho pomáhá v poklusu dovléct ho zpět. Stíháme to tak tak. Maminka děkuje a všichni okolo nám děkují, jako kdybych jim donesla hroudu zlata. Jsem splavená jako kůň.

Sklad je na opačném konci rozlehlého tábora, všechno, co rozdáme uprchlíkům, musíme odnosit v krabicích a taškách několik minut cesty. Nezdá se to, ale po několika hodinách chození tam a zpět a pár takovýchto sprintech se to nasčítá. Je to k vzteku, sklad je plný a my nejsme schopní věci k uprchlíkům dostat.

Mimochodem třídění věcí je někdy docela bláznivé. Potřebujeme ponožky, čepice, rukavice, boty, mikiny, leginy… Ale že někdo daruje boty na vysokém podpatku, seksi kurví rudé prádlo nebo župan, to nám rozum nebere.

Co myslíte, že se uprchlickému dítěti takhle na konci listopadu šikne víc?

Čaj v poklusu

Když už nemám ve frontách co dělat, přesouvám se za registraci. Dnes nám policisté dovolí postavit sud s čajem už těsně za registraci, takže lidi mají pár desítek vteřin na to, aby si ho vypili. Okolo sudu prochází mladý muž a vidím, jak toužebně se dívá na tác s kelímky. Má ale batoh a v rukou náhodnou změť těžkých tašek. Nabízím mu, že mu pomohu tašky odnést do autobusu, aby si čaj mohl vypít. Úplně se rozzáří, mnohomluvně děkuje a srká čaj.

Když dojdeme k autobusu, povolí popruh na batohu, který mu nesu, a batoh žbluňkne do louže. Hanbou bych se propadla, takhle se páchá dobro. Nakonec muž utěšuje mne. Těsně předtím, než nastoupí do autobusu, řekne: „Jsem lékař. A snad jednou budu moct pomáhat tak, jako jste vy pomohli mně. Děkuju.“

——————–

Poznámka: V táboře je zakázáno fotit a policisté by kvůli tomu mohli všechny dobrovolníky vyhodit, proto máme tak málo fotek.