Den první: Sedm hodin cesty je za námi a stojíme ve tmě před domem, který bude až do soboty naší základnou. Váháme, je to vážně tady? Za osvětleným oknem se mihne postava v oranžové reflexní vestě, poznávacím znamení dobrovolníků. Jsme tu správně! Příští čtyři dny budeme pomáhat uprchlíkům.
Už někdy od léta jsem měla jasno v tom, že se chci k obdivuhodné komunitě dobrovolníků v uprchlických táborech přidat. S Anežkou jsme kamarádky od střední a máme na celou situaci podobný názor. Takže jsme si naplánovaly termín a domluvily si v práci volno.
Vzít si dovolenou a trochu pomoct
- Pár set kilometrů od Brna jsou lidi, kteří potřebují pomoct. Domovy jim zničila občanská válka, není ke komu se přidat ani za koho bojovat. Není žádná vyhlídka, že se to brzy spraví.
- Dobrovolničení u uprchlíků je velice demokratický, snadný, silný a ještě k tomu prospěšný způsob, jak dát najevo, že nesouhlasím s otřesnou politikou našeho prezidenta a s hysterií, která se u nás okolo „krize“ rozpoutala.
- V roce 2009 jsme s manželem byli měsíc v Sýrii. Každý den nám někdo něco dal, někam nás pozval, něco za nás zaplatil, s něčím nám pomohl. Nikde jinde jsme při našich cestách tak hodné lidi nepotkali. Ráda bych jim to oplatila.
Postupně jsme se s Anežkou prokodrcaly přes různé překážky, které na budoucí dobrovolníky číhají. Ještě před několika týdny kvůli absenci oficiální účasti kohokoli probíhala pomoc skutečně živelně. Prostě jste se sebrali a někam jeli.
Už žádný Woodstock
Dnes už nejen na Facebooku existují speciální skupiny pro Čechy, kteří chtějí dobrovolničit v Srbsku, Chorvatsku, Řecku nebo kdekoli, kde je to třeba. Vznikla desatera a manuály pro dobrovolníky. Čeští koordinátoři podávají pravidelná hlášení z míst, kde se něco děje. Komunikace je místy docela obtížná, protože i koordinátoři jsou „jen“ dobrovolníci, kteří to vše dělají ve svém volném čase a den má pořád trapně pouze 24 hodin. Ale když vidíte, že nakonec celá domluva vážně funguje a věci se dějí, nezbývá než smeknout.
Registrovaly jsme se přes chorvatskou neziskovku, aby si nás mohl prolustrovat Interpol. Podle chorvatské koordinátorky jsme očekávány na té a té adrese ve Slavonském Brodu v pondělí večer. Máme se doklepat na jakéhosi Anteho. Žije v prvním patře rodinného domu a přízemí půjčil dobrovolníkům. Prý.
Na hranicích nás odhalili
V autě s námi jedou ještě Alena a Magda, které se k nám připojily díky inzerátu, že hledáme spolupasažéry. Cesta proběhla bez potíží až na chvilku napětí na maďarsko-chorvatských hranicích.
„Are you going to volunteer in Slavonski Brod?“ zeptal se Anežky policista.
„…Yes,“ odpověděla mile. A… Pustili nás dál. Tak lehký průjezd jsme ani nečekaly.
Na Facebooku jeden z dobrovolníků popisoval, že slovenští policisté jejich autu po zjištění, že veze dobrovolníky, udělali velmi, velmi důkladnou prohlídku vítězoslavně zakončenou pokutou za tři měsíce prošlou lékárničku.
Dobrovolnictví deluxe
Ve Slavonském Brodu sice Anteho překvapíme, protože na nás zapomněl, ale ubytování je mnohem luxusnější, než jsme čekaly. Jsme připravené na spaní na karimatkách v kdovíjakém sklepě bez topení a teplé vody, ale vítá nás vyhřátý byteček vybavený matracemi, kuchyňkou i sprchou.
Seznamujeme se s Australankou a Britkou, které tu jsou už asi deset dní a mohou nám tedy aspoň letmo povědět co a jak. Dohromady je ve Slavonském Brodu asi 50 dobrovolníků ze všech možných koutů světa. Chorvatští policisté jsou celkem v pohodě, ale nepředávají informace, i když je asi znají. Hlavní práce dobrovolníků spočívá v třídění darovaného oblečení a jeho rozdávání těm, kdo je potřebují. Běženci nejsou připravení na zimu, nejvíce chybí pánské boty.
Na dveřích do koupelny visí základní arabsko-anglický slovníček
Společně povečeříme. Je fascinující slyšet Australanku znechuceně vyprávět o hanebné australské imigrační politice. Ona ani její přátelé nechápou, jak je něco takového možné v zemi, v níž jsou všichni běloši potomci právě takových imigrantů.
Zítra ráno vyrážíme do tábora. Snad nám dovolí pracovat. Ještě totiž ani nevíme, jak kontrola dopadla. Držet nám palce!