Den druhý: Máme za sebou první den pomáhání přímo v táboře. Domů se vracíme po šesté večer. S Anežkou nás obě překvapilo, že jsme vážně docela utahané na to, jak málo jsme toho dělaly.

Tábor ve Slavonském Brodu funguje jako tranzitní. Vlak, který veze uprchlíky mířící do Slovinska ze srbského Šidu, zastaví několik kilometrů od něj. Uprchlíky naloží do autobusů a odvezou je do tábora, kde jim policie zkontroluje doklady. Poté je čeká zase autobus a mohou pokračovat dál.

Celá tahle procedura trvá několik hodin. Nikdo moc neví, kdy přijede další vlak nebo jak dlouho budou uprchlíci v táboře čekat.

Naše kolegyně z ubytování nás vzaly na kolečko po táboře: Sem přijíždí autobusy, tady uprchlíci čekají na registraci, tudy jdou do obřích stanů s palandami, které pojmou stovky a stovky lidí. Tamhle je polní nemocnice Červeného kříže, tady jsou kontejnerové pidi kanceláře všech neziskovek, tady se pro dobrovolníky vaří horký čaj.

Hlavně nechtějte pánské třiačtyřicítky

A konečně sklad oblečení od dárců z celé Evropy. Nad jeho vchodem nás vítá růžový plyšový jednorožec.

O den později k jednorožci přibyl velký sněžný tygr

Pořád moc nechápeme, co se od nás čeká, i když všichni ostatní dobrovolníci zjevně něco dělají. Každý si tu nachází vlastní agendu a věnuje se jí, jak nejlépe umí, a ideálně naváže na něčí práci.

Vyznat se ve skladu určitě není možné! Když se ale vytasíme s botami, ponožkami a nosítkem pro miminko, které po nás poslali kamarádi, vynoří se odněkud Švýcar, věci od nás vezme a hodí je do popsaných krabic. Kamarádovy boty velikosti 43 vyvolají nadšení a někdo je okamžitě odnese – snad nic tu prý nechybí více.

Sklad

Zataženo, těsně nad nulou a déšť

Z vysílaček se ozývá výzva, že za pár minut přijedou autobusy, ať se dobrovolníci shromáždí u registrace. Postáváme, mokneme a zevlujeme. Čvachtám se v zateplených holinkách louží a stísněně pozoruju špatně oblečené lidi se školními brašnami, v nichž mají všechen svůj majetek.

Moc nechápu, k čemu tam jsme. Jedna slečna nám ale vysvětlí, že přítomnost dobrovolníků zamezí neklidu mezi uprchlíky a hrubému chování policie. Jakože cože? Znechuceně zíráme na policisty, kteří celkem zostra hulákají na uprchlíky, když vystupují z autobusu. O pár hodin později se ale také dozvíme, že policisté tu slouží v 16hodinových směnách a spí v autech, takže i pro ně je to tu asi dost těžké.

Od registrace ke stanům

Když uprchlíci projdou registrací, míjí po skupinách stánek Červeného kříže, kde dostanou balíček s jídlem. My jim rozdáváme pláštěnky. Často také vidíme rodiče, jak vláčí v náručí děti, na zádech mají batohy, do rukou se jim zařezávají igelitky, tak jim pomůžeme s věcmi a doprovodíme je do stanů. To, že neseme batoh jedné mamince, evidentně potěší i všechny, kdo jsou okolo ní. Muži i ženy nám velice vřele děkují.

Připadá mi, že uprchlíci nic neví a nemají žádné informace. Nechápou, co se děje, nikdo jim to neřekne, nikde není cedule, na níž by si mohli přečíst, co je čeká. Z toho, co jsme dnes viděly, ale všechno nakonec nějak funguje. Neuvěřitelné.

Průvod beznaděje

Holčička ze Sýrie s mokrými botičkami a tenkými leginami do půl lýtek se potichoučku třese zimou. Když jí později donesu suché kalhoty, její tatínek mi děkuje s lehkou úklonou a rukou přiloženou k čelu.



Holčička Malak s maminkou

Muži mají nazuté příliš malé boty. Na bosých patách září krvavé puchýře.

Anežce plavou oči v slzách. Dobrovolníku ze Švýcarska prý při útocích v Paříži zemřeli dva přátelé. Odmítá ale hodit do stejného pytle s vrahy i lidi, kteří utíkají před válkou. A tak řídil z Lausanne 14 hodin dodávku naloženou darovaným oblečením, aby mohl pomáhat tady.

Stará babička o holi capká po štěrku, rodina ji podpírá. Vidím, že babička má na oteklých nohách jen naboso obuté páskové sandály.

Nesu v náručí malé dítě. Je malé, ale je hrozně těžké! Páchne. Aby ne, část uprchlíků už týden neměla teplé jídlo ani možnost dát si horkou sprchu.

Doprovázím do autobusu mladou maminku s miminkem, manžel se dvěma dětmi jde před námi. Urostlý chorvatský policista vstoupí mezi nás a houkne „stop!“. Zjišťujeme, že se průvod rozdělil na několik skupin. Každá má jít do jiného autobusu. Honem vysvětluju policistovi, těchto pět lidí je rodina, že mají určitě jít do autobusu společně. Mávne rukou, není problém. Taková blbost, ale to okamžité zděšení z odloučení v očích rodičů i dětí bylo hrozné.

Anežka ve skladu

Poté, co se tábor zase vyprázdnil, jsme se s Anežkou věnovaly třídění věcí ve skladu. Staly se z nás odbornice na mikiny a svetry pro děti do 8 let.