Den třetí: V noci policisté zavedli nový systém, jak uprchlíci prochází táborem. Z celého řetězu se úplně vynechají velké stany. Po vystoupení z autobusů jen projdou registrací a za ní je hned čekají další autobusy. Pak jedou z tábora pryč. Doba, kdy jim můžeme něco dát, se tak hrozně zkrátila.

Noční směna dobrovolníků vymyslela zajímavou věc, kterou dnes poprvé vyzkoušíme. Ve skladu nás čekají připravené balíčky oblečení. Kalhoty, tričko, ponožky a mikina jsou sepnuté lepicí páskou a na ní je napsáno tlustou černou fixou, pro jak staré dítě je balíček připravený. Pokračujeme v započaté práci, než přijedou autobusy.

Mezi dobrovolníky vyniká Marco ze Švýcarska. Umí nás zorganizovat a umí zařídit věci. Krouží táborem, povídá si s policisty, nabízí jim sušenky a povede se mu domluvit, že smíme procházet mezi uprchlíky už ve chvíli, kdy teprve čekají na registraci, což ještě včera nebylo možné. Rozdáváme bonbóny dětem, máme také šály a čepice.

Nemáme čas lidem pomoct

Od chvíle, kdy vyjde průvod lidí z registrace směrem k autobusu, máme několik desítek vteřin, abychom jim dali, co je třeba. První stojí skupina lidí z Červeného kříže, rozdávají balíčky s jídlem. Pak stojíme my, asi deset dobrovolníků. U nohou máme krabice roztříděných věcí: rukavice, ponožky, jednorázové plenky, hračky, lízátka, balíčky oblečení pro děti. Uprchlící okolo nás prochází, my se snažíme odhadnout, kdo co potřebuje, do toho je zezadu popohání policisté.

Hišam a já

Snažím se bleskově poznat věk procházejích dětí. Jsem ale úplně marná, tak prosím o pomoc asi padesátiletého kolegu Hišama, který se dětí ptá arabsky. Hišam je Syřan, před deseti lety se odstěhoval do Chorvatska, oženil se tu a pracuje jako veterinář. Mluví chorvatsky i anglicky a ve Slavonském Brodu pracuje jako dobrovolník. Hišam pochází z Aleppa, které je dnes rozstřílené napadrť.

Hlavně se nerozdělit

Místy dochází k nepříjemnostem. Uprchlíci se nesmí zastavit ani zaváhat při výběru věcí. Jakmile to udělají, policisté se naštvou. Stále se bojíme, že nás z tábora vykážou. Prosíme lidi, aby pokračovali v chůzi, pár metrů jdeme třeba s nimi, aby získali chvilinku navíc.

Jednou vidíme plačící mladou ženu v kroužku policistů, křičí „family, family“, rukama si jakoby kryje hlavu. Policisté chtějí, aby šla dál k autobusům, ona ale mezi nimi proklouzne a spěchá zpět k blížícímu se manželskému páru stařečků. Vypadají, že sotva stojí na nohou. Mladá žena je podpírá a vidíme, že pláče. Aha, tak o to šlo…

Na distribuci čaje uprchlíkům „není čas“

Chorvatští policisté jsou téměř všichni velice urostlí, na tvářích mají masky nebo kukly a jde z nich opravdu strach, i když se nic strašlivého neděje. Je to s nimi složité. Prý ještě před pár dny nebo týdny na uprchlíky při popohánění velice hrubě křičeli, nebo je dokonce bili. To se už i díky přítomnosti dobrovolníků neděje.

Nový úkol: Make cops happy

Uvědomuju si, že jestli policisté stojí hodiny a hodiny v zimě a dešti, možná trochu hladoví, určitě zmrzlí a nevyspaní, určitě mají náladu, že by skopli ze schodů vlastní babičku – a já se jim ani nedivím. Ale Marco nás se svým rozdáváním sušenek přivedl na nový nápad.

V jídelně Červeného kříže si půjčíme tác a v Caritas nám na něj postaví kelímky s horkým čajem. S Anežkou se zářivým úsměvem procházíme mezi policisty a nabízíme jim čaj. Spousta z nich vděčně přijímá a usmívá se. No vida! Žertujeme s nimi a když slíbíme, že na druhý den zkusíme zajistit kávu, vzbudíme nadšení.